Sen o nemovitosti u moře má mnoho lidí. Jaké pasti na vás ale mohou čekat? Není jich málo, jak jsem mohla sama zjistit.
V Černé Hoře (ve vnitrozemní Podgorici) žiji už více než rok a půl. Sen o bydlení u moře je díky zaměstnání sice momentálně nedosažitelný, ale nápad o pořízení si víkendového apartmánu, který by se přes léto pronajímal, mi v hlavě vyskakoval čím dál tím častěji. Z Podgorici je pobřeží vzdálené pouhou hodinu autem. S rostoucí inflací v Česku jsme tedy s manželem došli k závěru, že zainvestovat na pár let v zahraničí je dobrý nápad.
Zjišťovala jsem nejdřív možnosti investování ve Španělsku, Chorvatsku, Albánii, Bulharsku či na Kypru, ale všechny tyto destinace ztroskotaly primárně na výši cen za nemovitosti, popř. dopravním spojení, které je jednoduše z Černé Hory špatné snad všude kromě Bělehradu a Vídně. Bulharsko a Albánie navíc není náš šálek kávy. Vyhrála tedy Černá Hora a rozjel se několikaměsíční kolotoč komunikace s realitními společnostmi a vlastníky.
„V ložnici se vyjímal krásný výhled na moře a ocelovou konstrukci s obří dírou.“
Již od začátku mi bylo jasné, že to nebude jednoduché. Jako první se nám velmi líbil byt v oblasti Pržno s přímým výhledem na moře a parkováním. Na fotkách vypadal byt nádherně a komunikace realitního agenta byla překvapivě „středoevropská“ (tím myslím, že u něj byla vidět snaha o prodej a fér jednání na rovinu. U jiných se toto říct nedalo, ale nepředbíhejme). Byt byl o velikosti 36 m2 za cenu 80.000 EUR. Hned po příjezdu jsem si ale i já, naprostý stavební laik, začal všímat podivných věcí. Dům, a tedy i byt byl nový, ještě ne plně dostavěný, ale už bylo např. dřevo okolo oken úplně zpuchřelé. Z obýváku do ložnice vedla jedna terasa. Majiteli domu se ale nechtělo platit za podlahu na terase i na straně ložnice, a tak terasa končila mezi obývákem a ložnicí, přičemž v ložnici se tyčil krásný výhled na moře a pouhou ocelovou konstrukci s obří dírou. Těch nedostatků tam byla celá řada, a i sám agent uznal, že bude muset najít zájemce, co je zřejmě slepý. Byt v Pržnu se tedy škrtnul.
Jako další jsem kontaktovala ruskou realitní agenturu, jelikož nabízela velmi hezké byty. Při obvolávání agentur jsem měla jasně stanovené otázky: zda je dům legální (Velké procento domů v Černé Hoře a převážně u moře není.) a zda je byt zapsán v katastru. Ruská realiťačka mi do telefonu řekla, že byt, co se mi líbí, je nelegálně postaven.
„Aha, tak to si ho koupit nemohu.“ Odpověděla jsem.
„Ale můžete!! My to s notářem nějak uděláme!“ Po vysvětlení, že sháním pouze byt v legální stavbě, mi poslala další nabídku se všemi údajně legálními byty. Jeden se nám líbil, a tak jsme se vypravili do Budvy. Paní přišla o 25 minut později. Nepozdravila nás ani a dokonce nevěděla, kudy se jde do domu. Obvolávala tedy kolegy a my za ni chodili jako kuřátka za slepicí. Když jsme se konečně dostali ke vchodu, rozhodla jsem se ještě pro jistotu ujistit, že je vše legální.
„No, není. Ale já vám to do telefonu říkala.“ Překvapila mě Ruska svou odpovědí.
„Neříkala. Bavily jsme se o jiném bytě a vy jste mi měla poslat ty, co mají veškeré dokumenty v pořádku.“ Nesouhlasila jsem a následovala její odpověď, že mluvím blbě černohorsky a jsem tedy nechápavá. (Aha :D ) To se mi už začala vařit krev opravdu hodně a se vším sebezapřením, abych ji neposlala do míst, kam slunce nesvítí, jsem ji odpověděla, že tedy do bytu ani chodit nemusíme. Ruska se beze slova otočila a šla pryč. Nevěděli jsme, co se děje a šli jsme za ni. Nasedla do auta a bez jediného slova odjela. Myslela jsem, že exploduju vzteky. Největší vtip ale byl, že mi o hodinu později začala posílat do zpráv nové nabídky. Asi si myslela, že s ní budeme chtít po tom všem ještě spolupracovat.
Jedinou útěchou nám bylo, že jsme ten den měli domluvenou ještě jednu prohlídku bytu v Petrovaci na Moru, a tak jsme z Podgorici nejeli zbytečně. Hm, ani to nevyšlo. Schůzka se domlouvala s realiťačkou Sladjou, která má na starosti ale jen inzerci. Je to paní Colombová, která komunikuje tak, že mě oslovovala „Ty moje srdíčko“, „Krásko“ apod. Byt nám měla ukázat neteř majitelky. Byla moc milá, ochotná, až na to, že ji Sladja nedala klíč od vchodu a v domě nikdo nebyl. Do bytu jsme se tedy nedostali. Ten den jsme museli zakončit s láhví vína při vzájemném přesvědčování, že byt opravdu zvládneme koupit.
„Neříkej hop, dokud nepřeskočíš!“
Jako další přišel byt opět v oblasti Pržno. Moc hezký, opět s výhledem na moře, majitel nám dal slevu 2.000 EUR, čímž byt stál 76.000 EUR, a tak jsme slavili. Chyba. Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Byt jsme chtěli zakoupit, peníze dát do úschovy u notáře, a jakmile bychom byli zapsaní v katastru, notář by peníze přeposlal majiteli. Klasický postup. Majitel s tím ale nesouhlasil. Chtěl peníze ihned po podpisu smlouvy, protože „tak se to na Balkáně dělá“, a navíc byt spadal do katastru Budvy, kde se nyní nedokážou domluvit dvě politické strany na radnici. Tím nefunguje ani katastr a přepis nemovitostí trvá okolo 9 měsíců. Celou situaci jsme řešili se známými Černohorci, a i oni nám potvrdili, že tyto podmínky přijímat nemáme. Mnoho lidí je na katastru podplacených, a tak není výjimkou, že lidi zaplatí byt a pak nemají ani peníze, ani byt, protože ho majitel prodal několika zájemcům zároveň. Od koupi bytu tedy sešlo.
Předposlední byt byl opět v Petrovaci na Moru. Tam ale byl zádrhel v tom, že byl majitel Rus, žijící v Rusku, do Černé Hory nemohl a my nemůžeme ani dělat obchody s Ruskem. Bylo nám sice navrhnuto, ať si založíme účet v Kazachstánu a peníze přepošleme, ale to jsme se jen zasmáli a jeli zpátky domů opět s nepořízenou.
Poslední byt, téměř po 3 měsících od začátku celého procesu byl ten, ve kterém jsme byli, a zároveň nebyli. Ano, byt v Petrovaci na Moru, od jehož vchodu neteř neměla poprvé klíče. Jeli jsme se na něj podívat ze zoufalství znovu, abychom zjistili, že jsme z něj nadšení. 43 m2 za 72.000 EUR. Plně vybavený, pár minut chůze od moře. Starší majitelka bydlela v Německu už dlouhou dobu, byt měla jen jako sentimentální záležitost, a zároveň byla zvyklá na středoevropský postup. Souhlasila tedy se vším okolo notáře. Konečně jsme si mohli lehce oddychnout. Domluvili jsme se, že udělá plnou moc na svou neteř a po Vánocích to vše podepíšeme.
Přes Vánoce jsme si ale vše nechali uležet a uvědomili jsme si, že máme pozemek u Prahy (Kostomlaty nad Labem), na kterém neplánujeme stavět, a tak by bylo mnohem lepší místo něj koupit malý byt v Praze a pronajímat ho. Dlouho jsme se rozmýšleli, ale došli jsme k závěru, že v Černé Hoře budeme za 2 roky zřejmě končit a byt v Praze má větší investiční potenciál i co se týče pronájmu. Při tomto zjištění mě málem piclo, co si budem. Zvlášť po tak náročných měsících. Navíc jsem se bála kontaktovat majitelku s tím, že zaplatila plnou moc u notáře a my ten byt nakonec nechceme. Po dvou dnech jsem se odhodlala a čekala velkou čočku z její strany. Zaslouženou. Její zpráva mi byla ale velkým překvapením: „Drahá, to vůbec nevadí. Já se taky rozhodla, že byt prodat nechci. Mám ho na to moc ráda. Hodně zdraví přeji!“
A tak jsme po čtyřech náročných měsících bez bytu, za to se spoustou zkušeností. Pozemek prodáváme a uvidíme, jestli se dočkáme bytu alespoň v Praze.
Z vlastních zkušeností tedy můžu říct:
- Vždy obchodujte s někým, kdo má dobré ověřitelné recenze.
- Vždy chtějte vidět veškeré dokumenty k nemovitosti a ukažte je i místnímu notáři či právníkovi, kteří znají okolní problematiku.
- Celý následný proces koupě dělejte s notářem.
- Zjistěte si, pokud si kupujete nemovitost s výhledem, zda se před ní nedá postavit další dům, který by výhledu zabránil. (Častá černohorská pastička.)
- Zjistěte si i materiály, ze kterých je nemovitost postavená a druh podloží. (Zvláště v oblastech, které nejsou seismologicky stabilní.)
Máte nějakou podobou zkušenost s koupi nemovitosti v zahraničí? A dopadlo to zdárně?
